7. listopadu 2011 v 19:15 | Abyss
|
Často mi na email chodí dotazy, jestli bych nechtěla sepsat nějaké "desatero pro recenzenta" nebo jen chcete poradit, jak s psaním recenze začít a čeho se vyvarovat (bohužel, i když je to s podivem, patent na blbost prozatím nevlastním).
Hned ze začátku musím říct, že jsem podobné radící články řadu měsíců odmítala, neboť především i já sama bych se měla učit "jak být lepším recenzentem". Nadruhou stranu se zde v poslední době vyrojilo velké množství lidí, co se rozhodlo založit si "knižní blog" a dopouští se mnoha naprosto základních chyb.
Proto jsem se rozhodla začít psát následující (mini) seriál, ne ovšem pro ty, kteří se chtějí stát lepším recenzentem, ale spíše pro ty začínající pisálky, neboť si myslím, že většina zde zmíněných pravidel by měla být každému, kdo se v tomto ohledu nějaký čas pohybuje naprosto jasná a nedělám si tedy žádné nároky "na své radící pravidla".
Prozatím nemám přesně rozvrnuté, kolik článků tato série bude mít, nebojte se ale vyjádřit svůj názor a rozpor, myslíte-li si, že se v určitém bodu mýlím. Přeci jen je to stále pouze můj názor a není tedy dáno, že je to ten jediný pravý a správný.
Dnes by to ale nejdříve chtělo nějakou tu omáčku na-to a okolo, nadarmo se neříká, že za sucha se věci špatně tráví...
KDY SE STÁVÁM RECENZENTEM
Obecně by se dalo říci, že recenzent je každý, kdo někdy na nějaké dílo napíše svůj názor, přesto je často opravdu silné slovo, nazývat některé texty recenzemi.
Sama jsem tak svou tvorbu začala označovat až s přívalem jiných knižních blogerů, do té doby to byl jednoduše jen můj názor či doporučení a recenze pro mě bylo honosné označení. Recenze je totiž, dle mého, trochu něco vytříbenějšího a její úroveň by měla být poměrně vysoká. Neměla by obsahovat jen Váš názor, ale autor by do ní měl zapojit i svůj všeobecný přehled o dané tématice - více než pro sebe a své kamarády ji tedy psát pro širší publikum. (Sama jsem tedy nechtěla označovat svou tvorbu jako recenze, co kdyby to stále na její úroveň nestačilo? A celkem často nad tím přemýšlím i doposud.)
Proto mě trochu zmátlo, když na mě vyskočil
naprosto subjektivní názor dané osoby a ve štítku na mě blikal název
recenze. Copak do recenze patří něco jako: "
Ach můj bože, to bylo naprosto božííí." a nebo "
Hrdinka byla tedy pěkná pěkná kráva." (no aspoň, že byla pěkná, no ne?).
Samozřejmě je možné něco takové do recenze zakomponovat jako odlehčení a možnost jak čtenáře pobavit, rozhodně by v tomto stylu ale neměl být psaný celý text. Mohou se ovšem najít i takový experti, kteří něco takového píší naprosto záměrně, pak v tom ale vidím více ironii (ne-li dokonce sarkasmus) než cokoliv jiného.
RECENZETEM NA BLOGU a WEBZINU
Je určitý rozdíl mezi tím, píšete-li na webzin nebo na blog, samozřejmě by to tak být nemělo a blogeři by měli být na stejné úrovni jako recenzenti na webzinech. Je ovšem třeba si uvědomit, že každý webzin má v tomto ohledu svého
redaktora, který na práci recenzentů dohlíží. Ten si dokáže všimnout i chyb, které by jinak autor textu opomněl. Člověk tak poté získá text zpět s poznámkami, co by bylo lepší přepracovat, aby to vyznělo jasněji a tedy i lépe.
Bloger nad sebou žádné vedení nemá a může-si-tak-více-méně-tropit-co-se-mu-zachce. Nejednou jsem se snažila najít osobu, která by mi dokázala objektivně zkritizovat recenze i na blogu, bohužel se mi to ovšem nepodařilo a obvykle jsem od onoho hodnotitele nezískala žádné užitečné informace, které by mi mohly do budoucna pomoci.
Nejčastěji se nám totiž naskýtají tři možnosti...
a) Vašemu hodnotiteli se recenze opravdu líbí (což už je samo o sobě zvláštní xD)
b) Váš hodnotitel jednoduše nedokáže posoudit, co by mohlo být v recenzi špatně
c) hodnotitel ví, co by šlo udělat lépe, přesto Vám to v rámci dlouhého trvání Vašeho přátelství (i do budoucna) neřekne a jednoduše odpoví "všechno je v pohodě" (přitom jak všichni dobře ví, lži pod záštitou dobra jsou vždy ty nejhorší)
poznámka na konec: pro pisálka textu je pak opravdu neuvěřitelně těžké rozeznat má-li před sebou prvního nebo třetího hodnotitele
Tohle je ale dle mého všeobecný problém
blogerského světa, kde je lepší
neříkat nic či chválit, i než napsat objektivní kritiku. Myslím, že to umí opravdu jen velmi málo lidí a více pak ti, kterým opravdu o něco jde a z jejich rozhodnutí jim nevyplývají nějaké neblahé zkutečnosti.
Přeci jen kritizovat v práci své podřízené, je něco jiného, než přijít domů a své manželce místo "Moc ti ta nová barva sluší miláčku" říct "Ach Mařeno! Co jsi to se sebou zase provedla?".
Otázkou tedy zůstává, co je lepší, zda milosrdná lež, kdy si Mařena bude připadat přitažlivá a po ulici půjde s frňáčkem nahoru, kdy za zády se jí ovšem lidé budou smát, a nebo skočí-li si do drogerie pro novou barvu.
Obecně pak může platit i to, že i když si žádáme kritiku, může nás poté občas opravdu srazit až na kolena. Je tedy třeba být i na něco takového přichystaný, jednoduše počítat s tím, že může k něčemu takovému dojít, neboť dávám-li svou recenzi na posouzení druhým, musím počítat i s možným
bumerangem.
Tedy, že i má recenze bude zrecenzována.
A táády táády dáá, to těď říkám já... prozatím konec! :))
* Článek byl doplněn obrázky z weheartit.com
* Zdroj na autorku grafiky: Wineas
Máš pravdu, na internetu "falešná chvála", jak tomu říkám, se vyskytuje bohužel hojněji než "kvalitní kritizovači". Mimochodem, "...nezískala žádné užitečné informace, které by mi mohli do budoucna pomoci." - informace mohlY, ženský rod.