21. července 2011 v 19:40 | Abyss
|
Dnešním tématem je čtení knížek v dětství. Pokusím se to nyní sepsat co nestručněji spíše takové povídání z mého života, i když by dost možná stačilo jen..."Čtěte svým dětem. Neznám dítě, které by nemělo rádo pohádky a pokud to v něm probudí i touhu ve čtení v budoucnu, tak tím jedině líp."
S knihami jsem se kamarádila od samého počátku, kam jen má pamět sahá. Dokud jsem ještě neuměla číst, bylo mi předčítáno. Na takovém tom pomezí jsem se ve čtení střídala s rodiči. Poslední knihou kterou jsem takto napůl četla byl první díl Harryho Pottera.
Tahle série mě vlastně provázela mým čtecím životem. Nevím jestli za to může právě on, že mám tak ráda fantasy, neboť fantazírování mi šlo tak nějak vždycky, spíše mému šílenství jen ještě více napomohl.
Pravdou taky zůstává, že mi doma četli místo takového
Krtečka knihy od
Tolkiena či
Lewise. No a táta třeba žádnou knihu nepotřeboval, ten si vymýšlel příběhy vlastní. S takovou tou pohádkovou klasikou jsem se setkávala spíše ve školce.
Ze všeho nejvíc jsem milovala svou tradici "nemoc se rovná nová kniha". Přeci jen když má člověk takovou chřipku, může dělat v zásadě jen tři věci: koukat na televizi, spát a číst si. Myslím, že doma mnohem více ocenili, když jsem si četla, než koukala na tu barevnou krabici. Svátek, narozeniny a Vánoce se bez knihy holt nikdy neobejdou a v tom rozhodně nejsem sama.
Děti by číst měli a mnohem jednodušší to budou mít, pokud je k tomu jejich rodiče povedou. Nadruhou stranu ale nejsem zastáncem takového toho násilného nucení. Když o někom vím, že nečte, přijde mi to divné - je to jako kdyby řekl, že nedýchá. Ovšem nutit někoho trávit čas s knihou nemá absolutně žádný smysl. Třeba má zase jiné koníčky, které mu čtení knih vynahrazují v jiných ohledech.
Přečetla jsem toho již strašně moc, je mi však líto, že jsem si to všechno poctivě nezapisovala. Občas mám ale štěstí a na Goodreads narazím na knihy s kterými jsem již tu čest měla. To je pak pane nostalgie.
Nebyla jsem žádné pokrokové dítě a v osmi se rozhodně nesápala na Shakeaspera, já si prostě četla, co se mi zachtělo a našim to asi bylo jedno. Vždycky jsem měla takovou tu volnost, jednoduše se mi věřilo, můj úsudek byl - je - a bude vždy to nejdůležitější.
O tom, že čtení rozšiřuje slovní zásobu již bylo proneseno mnoho, sama nemůžu říct, že bych si po přečtení knihy připada nějak chytřejší, ale jsem spokojená. Z každého dalšího příběhu mám radost, stejnou radost, jako když jsem byla malá, člověkem to prostě pohne. Přemýšlí. Dumá. Čtení má prostě neocenitelné kouzlo.
A co Vy? Jak jste se dostali ke čtení?
Když jsem byla malá, tak mi vždycky mamka četla.
Ale jakmile jsem se to sama naučila, moc mě to nebavilo, možná proto, že jsem musela trénovat, a tím se z toho stala povinost...
Pak nám jednou, asi ve třetí třídě, paní učitelka četla Chatu v Jezerní kotlině od Foglara. A nějak v půlce přestala, prostě ji nedočetla. Tak jsem si ji sehnala v knihovně a stala se mnou první přečtenou knihou. Pak jsem pokračovala skoro všema Foglarovkama.
Pak jsem přešla na Harryho Pottera a podobné...